[...] Translators just didn't get recognition, they didn't expect to make much of a living, just get by. Very few people were actually trained as translators, but most had a solid college education and a solid knowledge of languages, at least their own language. I had a friend who fell exactly into that category and my circle of friends expanded to include other translators. I found them to be much more interesting as people, and discovered that we often had similar life experiences. I never had trouble making friends, but I always felt "different" and I'm sure they felt it too. When my friend retired, she recommended me as her replacement. I now entered the realm of Reinsurance, of which I knew nothing. I was also the only translator there, and didn't have much to fall back on. However, it was another notch up....
On my new job, I started looking through the files, asking questions and got the company to enroll me in Insurance courses. The College of Insurance was across the street, and I consulted fire codes, insurance policies and fire extinguisher catalogs in their library. I was learning what I had never had the luxury of being able to do before: research. The first time I had to translate a proposal for purposes of insurance of a nuclear plant, I got a call from the head man in that department, congratulating me on the job I had done. "Compares favorably with what we are used to," he said. What an upper! What happened was that I consulted a document in the files similar to the one I was tackling for guidance, but when I saw that my predecessor had used the word "nucleus" instead of "core", I realized that the files were useless to me. I went across the street to the library and looked up "nuclear plants." I immediately found all the terminology I needed.
It takes a great deal more than that to be a good translator these days, of course. [...] | [...] Překladatelská profese neměla prestiž, a pokud jde o výdělky, byli překladatelé rádi, že se nějak protlučou. Překladatelství vystudovalo jen málo z nich, ale většinou měli solidní vysokoškolské vzdělání a uměli dobře jazyky, nebo alespoň svou mateřštinu. Měla jsem kamarádku, na kterou tento popis dokonale seděl, a okruh mých přátel se postupně rozšířil o další překladatele. Jako lidé mi připadali mnohem zajímavější a zjistila jsem, že často máme podobné životní osudy. Nikdy mi nečinilo potíže navazovat přátelství, ale vždy jsem měla pocit, že jsem „jiná“, a jsem si jistá, že oni si to o sobě mysleli také. Když má kamarádka odešla do penze, doporučila mne za sebe. Vstoupila jsem tak do světa zajišťoven, o kterém jsem nevěděla vůbec nic. Navíc jsem tam na překlady byla jediná a neměla jsem se pořádně oč opřít. Každopádně to ale byl kariérní postup… Ve své nové práci jsem začala procházet složky a klást otázky a přesvědčila jsem společnost, aby mne zapsala do kurzů pojišťovnictví. Institut pojišťovnictví byl přes ulici a já jsem si do tamní knihovny chodila studovat požární předpisy, pojistné smlouvy a katalogy hasicích přístrojů. Osvojovala jsem si dovednost, která mi dříve byla zapovězena: rešeršování. Poté, co jsem přeložila svou první nabídku pro účely pojištění jaderné elektrárny, mi zavolal vedoucí příslušného oddělení a poblahopřál mi k odvedené práci. „Oproti tomu, na co jsme tu zvyklí, je to fakt rozdíl,“ řekl. Tomu říkám pochvala! Čím jsem si ji zasloužila? Hledala jsem inspiraci v jednom dokumentu ze složek podobných té, se kterou jsem zrovna zápasila, jenže když jsem zjistila, že pro výraz „atomové jádro“ zvolil můj předchůdce termín, který se používá pro jádro buněčné, usoudila jsem, že mi ty složky k ničemu nebudou. Přešla jsem přes ulici do knihovny, vyhledala jsem si informace o jaderných elektrárnách a okamžitě jsem našla veškerou potřebnou terminologii. V dnešní době musí dobrý překladatel samozřejmě dostát daleko větším nárokům. [...] |