There were 3 entries submitted in this pair during the submission phase.Entries may now be compared and ranked by peers to determine the winner(s).Contestants may not include their own entries among those they designate as the top three in this pair. |
Slunce stálo přímo nad hlavou. Prachem do mědi zbarvený kotouč visel uprostřed bělavého, špinavého nebe, nedochůdče stínu přikrčeně vzdorovalo přímo pod podrážkami, chvílemi šedé a rozplizlé, pak náhle oživlé, získávající ostré obrysy, plnící se černí a tehdy obzvlášť zrůdné. Ani zdání nějaké cesty – jen krabatá žlutošedá vyschlá zem, rozpraskaná, udusaná, tvrdá jak kámen a do té míry holá, že bylo naprosto nepochopitelné, odkud se bere ta spousta prachu. Vítr, bohudík, foukal do zad. Někde daleko vzadu do sebe nasával nespočetná kvanta odporného rozpáleného prachu a s tupou vytrvalostí ho vláčel podél sluncem vyprahlého výběžku, sevřeného mezi propastí a Žlutou stěnou, chvílemi ho vířivou protuberancí vyhazoval až do nebe, tu ho pevně splétal v pružné, téměř koketní, labutí šíje smrští, tu ho jednoduše valil v kotoučích a potom, náhle rozzuřený, vrhal tu bodavou trýzeň do zad, do vlasů, rozběsněně jí mrskal potem mokrý zátylek, šlehal ruce, uši, rval do kapes, sypal za límec… Nic tu nebylo, už dávno tu nic nebylo. Možná nikdy. Slunce, zem, vítr. Jen občas se prožene, jak nakrucující se a kulhavě poskakující komediant, pichlavá kostra keře, vyrvaného i s kořeny někde vzadu. Ani kapka vody, žádný náznak života. Jen prach, prach, prach, prach… Čas od času udusaná zem pod nohama někam zmizela a objevila se souvislá plocha kamenné sutě. Tady bylo všechno rozžhavené jak v pekle. Hned zprava, hned zleva začínaly z oblaků valícího se prachu vykukovat obrovské kusy skal – šedé, jakoby trýzní poprášené. Vítr a žár jim dodávaly ty nejpodivnější a neočekávané obrysy a bylo hrozivé, jak se tak náhle objevují a zase mizí, jako přízraky, hrající si svou kamennou schovávanou. Štěrk pod nohama se zvětšoval, plocha drtě náhle končila a pod nohama znovu rachotila udusaná zem. | Entry #22178 — Variant: Not specified
|
Slunce viselo v zenitu, jako zaprášený měděný kotouč uprostřed bezbarvého zakaleného nebe. Neduživé stíny se křečovitě tiskly k samým podešvím, šedivé a beztvaré, pak najednou jakoby ožívaly, nabývaly ostrých obrysů, černaly a tehdy působily obzvlášť zrůdně. Po žádné cestě nebylo ani zdání, všude jen hrbolatá, šedavě žlutá přeschlá hlína, popraskaná, slinutá jako kamen a holá jako koleno, takže vůbec nešlo do hlavy, odkud se berou taková mračna prachu. Ještě že vítr, zaplať pánbůh, foukal do zad. Kdesi, daleko vzadu, nasával do sebe nesčetné tuny odporného rozpáleného prachu a s tupou urputností ho vláčel podél sluncem vypáleného výběžku, sevřeného mezi Propastí a Žlutou zdí; občas chrlil ho až k samému nebi, pak pevně svinovall točící se výšlehy do ohebných jako ladné labutí šíje smrští, anebo jen tak proháněl válící se vlny prachu, načež, z ničeho nic, zběsilé vrhal pichlavou hmotu na záda a vlasy, mrskal jí mokré zpocené zátylky, šlehal do rukou a uší, cpal ji za krk a zasypával kapsy... Nic tu nebylo, již dávno nebylo nic. A možná i nikdy. Nic, než slunce, hlína a vítr. Občas se ale kolem prohnala, jako pitvořící se ochechule, pichlavá kostra keře, vytrženého z kořenem bůhvíkde daleko. Ani kapka vody, ani náznak života, jedině prach, prach, prach, prach... Čas od času hlína pod nohama se někam ztrácela a místo ní, kam oko dohlédlo, rozprostírala se kamenná drť. Vše bylo rozžhavené jako v pekle. Z mraků letícího prachu se ze všech stran začínaly vynořovat obrovské úlomky skal, šedé, jakoby moukou poprášené balvany. Vítr a vedro dotvářely jejich fantaskní, bizarní obrysy a bylo až děsivé, když se takhle zjevovaly a mizely jako přeludy, jako by si hrály na jakousi svou kamennou schovávanou. Postupně se štěrk stával hrubším, pak znenadání mizel a pod nohama se zase zvonivě ozývala hlína. | Entry #22202 — Variant: Not specified
|
Slunce ukazovalo pravé poledne. Zaprášený měděný kotouč visel z bělavého nečistého nebe, špinavý stín se svíjel a ježil pod samotými chodidly, zpočátku šedý a nejasný, z ničeho nic přicházející k životu nachází ostrost obrysů a nalevá se černou barvou, tehdy se stává nezvykle ohavným. Po cestě zde nebylo ani památky – jen hrbolatá šedo-žlutá suchá hlína, popraskaná mrtvá a tvrdá jako kámen a k tomu pustá, což vyvolávalo otázku, kde se tady bere takové množství prachu. Chválabohu, vítr vál do zad. Někde daleko do sebe nasával nespočet tun odporného rozžhaveného prachu a s tupou vytrvalostí ho vláčel podél sluncem spáleného hřebenu sevřeného mezi propastí a Žlutou stěnou. Jednou ho vyhazuje s kroutící se výtečností do samotného nebe, podruhé písek zkroutí v pružné, téměř koketní, labutí krky větrné smrště, které unášel vířícím valem, po nenadálém prozření však házel ostnatou mouku do zad, vlasů a jako zvíře šlehal do mokrého zpoceného zátylku, mrskal po rukách, uších, pěchoval kapsy a sypal se za límec. Nic tady nebylo, už dávno tady nic nebylo. A možná taky nikdy ani nebylo.Slunce, hlína, vítr. Jen občas se kolem prožene ochomýtající se a šaškující komik – ostnatá kostra keře, vyrvaná i s kořenem neznámo kde. Ani kapka vody, ani žádné známky života. Jen prach, prach, prach, prach… Čas od času se půda pod nohama někde propadla, a tam začínala souvislá kamenná vrstva. Všechno zde bylo rozžhavené jako v pekle. Hned zprava, hned zleva začínaly vyhlížet z oblak nesoucího se prachu obrovské úlomky skal – šedé, jakoby poprášené moukou. Vítr a žár jim přidávaly nejdivnější a nejneočekávanější kontury. Děsivé bylo, že se jen tak z ničeho nic objevují a znovu mizí jako přízraky, jakoby hrály na svoji vlastní kamennou schovávanou. A štěrk se pod nohama zvětšoval a náhle končil a pod nohama zazvonila hlína. | Entry #22217 — Variant: Not specified
|