ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry #6490

Source text in English

Translation #6490

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Na letišti Heathrow jako jednom z mála míst v Anglii s jistotou uvidíte střelnou zbraň. Nosí je policisti v košilích s krátkými rukávy a černých neprůstřelných vestách, ostražitě vyhlížející teroristy, kteří se chystají vyhodit do vzduchu obchod Tie Rack. Nejspíš se mě nebudou vyptávat přímo, ale pokud ano, musím jim říct pravdu. Vysvětlím jim, co tu dělám. Chystám se zůstat na letišti Heathrow, dokud nepotkám někoho známého. (...)

Kupodivu čekám třicet devět minut, a nevidím nikoho, koho znám. Vůbec nikoho a nikdo nezná mě. Jsem stejně anonymní jako řidiči se svými univerzálními jmenovkami (některá z těch příjmení znám) – až na to, že řidiči jsou lépe oblečení. Už od dětství vypadá všechno, co nosím, jako pyžamo. Bundy, košile, trička, džíny, obleky – jako použitá pyžama. (...)

Slyším se, jak myslím na všechny ty lidi, kteří mě zklamali tím, že v úterý ráno neodlétají do atraktivních evropských destinací. Mí bývalí kolegové z pojišťovny určitě dosud tvrdnou u svých stolů, jak jsem jim to vždycky předpovídal, když jsem tam tvrdnul s nimi, ztrácel čas a nedokázal se rozhodnout, zatímco Ally neohroženě postupovala dál, získala doktorát a své první výzkumné stipendium na univerzitě v Readingu a dosáhla povýšení.

Od našich novějších dospělých přátel, kteří mají dobré zaměstnání, a které proto tak napůl každou chvíli očekávám právě tady, slýchám, že práce v domácnosti je pro muže naprosto důstojné povolání, ba že je dokonce odvážné, ano statečné zůstat doma s dětmi. Ale tihle naši přátelé jsou především Allyini přátelé. Vypadá to, že už nikoho neznám a kromě dětí a letadel nad hlavou, když se slyším přemýšlet, slyším myšlenky fňukala. Nikdy jsem nedoufal, že uslyším právě tohle.

Začnu plakat, ne se šklebit a vzlykat – jen mi po tvářích stékají velké tiché slzy. Nechci, aby mě někdo známý viděl – já přece nejsem člověk, který se takhle jednou v úterý ráno zhroutí na letišti Heathrow. O domácnost se starám bezvadně, jako o obchod. Je to důležitá práce. Mám tabulky na sledování sáčků ve vysavači a barevně kódované přehledy mravních důsledků plenek. Dnes to nejsem já. Nevím, kdo jsem.