ProZ.com translation contests »
1st Annual ProZ.com Translation Contest: "Awakening" » English to Czech » Entry #7951

Source text in English

Translation #7951

Heathrow Airport is one of the few places in England you can be sure of seeing a gun. These guns are carried by policemen in short-sleeved shirts and black flak-jackets, alert for terrorists about to blow up Tie-Rack. They are unlikely to confront me directly, but if they do I shall tell them the truth. I shall state my business. I’m planning to stop at Heathrow Airport until I see someone I know. (...)

Astonishingly, I wait for thirty-nine minutes and don’t see one person I know. Not one, and no-one knows me. I’m as anonymous as the drivers with their universal name-cards (some surnames I know), except the drivers are better dressed. Since the kids, whatever I wear looks like pyjamas. Coats, shirts, T-shirts, jeans, suits; like slept-in pyjamas. (...)

I hear myself thinking about all the people I know who have let me down by not leaving early on a Tuesday morning for glamorous European destinations. My former colleagues from the insurance office must still be stuck at their desks, like I always said they would be, when I was stuck there too, wasting my time and unable to settle while Ally moved steadily onward, getting her PhD and her first research fellowship at Reading University, her first promotion.

Our more recent grown-up friends, who have serious jobs and who therefore I half expect to be seeing any moment now, tell me that home-making is a perfectly decent occupation for a man, courageous even, yes, manly to stay at home with the kids. These friends of ours are primarily Ally’s friends. I don’t seem to know anyone anymore, and away from the children and the overhead planes, hearing myself think, I hear the thoughts of a whinger. This is not what I had been hoping to hear.

I start crying, not grimacing or sobbing, just big silent tears rolling down my cheeks. I don’t want anyone I know to see me crying, because I’m not the kind of person who cracks up at Heathrow airport some nothing Tuesday morning. I manage our house impeccably, like a business. It’s a serious job. I have spreadsheets to monitor the hoover-bag situation and colour-coded print-outs about the ethical consequences of nappies. I am not myself this morning. I don’t know who I am.
Letiště Heathrow je jedním z mála míst v Anglii, kde si můžete být jisti tím, že spatříte zbraň. Nosí je při sobě policisté v košilích s krátkým rukávem a v černých protistřepinových vestách, výstraha pro teroristy, kteří se chystají vyhodit do vzduchu místní prodejnu s kravatami. Asi mě přímo neosloví, ale pokud ano, řeknu jim pravdu. Pochlubím se jim svou agendou. Mám v plánu čekat na letišti Heathrow tak dlouho, dokud nepotkám někoho známého. (...)

Ke svému úžasu čekám už třicet devět minut a zatím jsem nezahlédl ani jednu známou duši. Ani jednu; a nikdo nezná mne. Jsem stejně anonymní jako řidiči s jejich univerzálními jmenovkami (některá příjmení znám), ovšem řidiči se lépe oblékají. Ať si obléknu cokoli, od té doby, co mám děti, na mně všechno vypadá jako pyžamo. Kabáty, košile, trička, džíny, obleky; jako zmačkaná pyžama. (...)

Slyším své myšlenky o všech lidech, které znám a kteří mě zklamali; neodlétají v úterý časně ráno do některé z atraktivních evropských destinací. Moji bývalí kolegové z pojišťovací agentury jsou asi stále přilepení ke stolu, přesně tak, jak jsem to vždy tvrdil. Ale to bylo v době, kdy jsem tam tvrdnul i já. Marnil jsem čas a nedokázal se usadit, zatímco Ally postupovala krok za krokem vpřed; získala doktorát a první grant na univerzitě v Readingu, byla poprvé povýšena.

Naši současní dospělí přátelé, kteří se vší vážností budují kariéru – a od kterých tedy do jisté míry očekávám, že se tu každou chvíli objeví – mi tvrdí, že péče o domácnost je pro muže naprosto vhodnou záležitostí, je to dokonce odvážné, ano, je projevem mužství zůstat doma s dětmi. Tihle naši přátelé, to jsou hlavně Allyini přátelé. Zdá se, že už nikoho neznám; a jak se vznáším pryč od dětí a od letadel nad hlavou a poslouchám své úvahy, slyším myšlenky bručouna. Doufal jsem, že uslyším něco úplně jiného.

Začínám plakat, nešklebím se ani nevzlykám, jen se mi kutálejí po tvářích velké, tiché slzy. Nechci, aby mě nějaký můj známý viděl plakat. Nejsem ten typ člověka, co se zničehonic v úterý dopoledne hroutí na letišti Heathrow. Starám se o náš dům dokonale, jako o živnost. Je to důležitá práce. Mám tabulky, podle kterých sleduji naplněnost sáčku ve vysavači, a barevné přehledy o morálních důsledcích plenek. Dnes ráno to nejsem já. Nevím, kdo jsem.