A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Lidé touží po tichu a žádné nemohou najít, to je téma dnešní doby, alespoň ve vyspělém světě. Burácení dopravy, ustavičné pípání telefonů, digitální hlášení v autobusech a ve vlacích, televize jedoucí naplno i v prázdných kancelářích jsou rušivé a nekonečně ubíjející. Lidstvo se hlukem vysiluje a dychtí po jeho opaku – ať už v divočině, na širém oceánu nebo v nějakém úkrytu, který je zasvěcen klidu a soustředění. Tam se pokusili Alain Corbin i Erling Kagge uniknout. Profesor historie Corbin píše ze svého útočiště na Sorboně a norský cestovatel Kagge zachycuje své vzpomínky na antarktickou pustinu. Přesto profesor Corbin v „Dějinách ticha“ poukazuje na to, že svět pravděpodobně není o nic hlučnější, než býval. Než se objevily pneumatiky, městské ulice naplňovalo ohlušující řinčení podkov a kol s železnými obručemi na kamenné dlažbě. Před dobrovolnou samotkou s mobilními telefony byly autobusy a vlaky prozvučeny rozmluvou. Kameloti nenechávali své zboží v němých hromadách, ale stejně jako prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel je z plna hrdla nabízeli. Divadlo a opera byly změtí radostného halekání a povyku. Dokonce i na venkově si rolníci při lopotě zpívali. Dneska si už neprozpěvují. Nezměnila se ani tak hladina hluku, na níž si v minulých stoletích také stěžovali, jako spíše míra vyrušování, které okupuje prostor, kam by ticho mohlo proniknout. Tady hrozí další paradox, když se totiž tichu podaří zaplnit útroby borového lesa, holou poušť nebo náhle vyprázdněnou místnost, často se ukáže, že je spíš zneklidňující než vítané. Začne nahánět hrůzu; ucho instinktivně zachycuje cokoli, ať už sykot ohně, ptačí hlas nebo ševelení listí, které je před neznámou prázdnotou zachrání. Lidé chtějí ticho, ale ne zas tolik. |