This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
Freelance translator and/or interpreter, Verified site user
Data security
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliations
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
English to Czech: Luck by Mark Twain General field: Art/Literary
Source text - English Luck
[Note—This is not a fancy sketch. I got it from a clergyman who was an instructor at Woolwich forty years ago, and who vouched for its truth.—M.T.]
It was at a banquet in London in honor of one of the two or three conspicuously illustrious English military names of this generation. For reasons which will presently appear, I will withhold his real name and titles, and call him Lieutenant General Lord Arthur Scoresby, V.C., K.C.B., etc., etc., etc. What a fascination there is in a renowned name! There sat the man, in actual flesh, whom I had heard of so many thousands of times since that day, thirty years before, when his name shot suddenly to the zenith from a Crimean battlefield, to remain forever celebrated. It was food and drink to me to look, and look, and look at that demigod; scanning, searching, noting: the quietness, the reserve, the noble gravity of his countenance; the simple honesty that expressed itself all over him; the sweet unconsciousness of his greatness—unconsciousness of the hundreds of admiring eyes fastened upon him, unconsciousness of the deep, loving, sincere worship welling out of the breasts of those people and flowing toward him.
The clergyman at my left was an old acquaintance of mine—clergyman now, but had spent the first half of his life in the camp and field, and as an instructor in the military school at Woolwich. Just at the moment I have been talking about, a veiled and singular light glimmered in his eyes, and he leaned down and muttered confidentially to me—indicating the hero of the banquet with a gesture:
"Privately—he's an absolute fool."
This verdict was a great surprise to me. If its subject had been Napoleon, or Socrates, or Solomon, my astonishment could not have been greater. Two things I was well aware of: that the Reverend was a man of strict veracity, and that his judgement of men was good. Therefore I knew, beyond doubt or question, that the world was mistaken about this hero: he was a fool. So I meant to find out, at a convenient moment, how the Reverend, all solitary and alone, had discovered the secret.
Some days later the opportunity came, and this is what the Reverend told me.
About forty years ago I was an instructor in the military academy at Woolwich. I was present in one of the sections when young Scoresby underwent his preliminary examination. I was touched to the quick with pity; for the rest of the class answered up brightly and handsomely, while he—why, dear me, he didn't know anything, so to speak. He was evidently good, and sweet, and lovable, and guileless; and so it was exceedingly painful to see him stand there, as serene as a graven image, and deliver himself of answers which were veritably miraculous for stupidity and ignorance. All the compassion in me was aroused in his behalf. I said to myself, when he comes to be examined again, he will be flung over, of course; so it will be simply a harmless act of charity to ease his fall as much as I can. I took him aside, and found that he knew a little of Cæsar's history; and as he didn't know anything else, I went to work and drilled him like a galley slave on a certain line of stock questions concerning Cæsar which I knew would be used. If you'll believe me, he went through with flying colors on examination day! He went through on that purely superficial "cram," and got compliments too, while others, who knew a thousand times more than he, got plucked. By some strangely lucky accident—an accident not likely to happen twice in a century—he was asked no question outside of the narrow limits of his drill.
It was stupefying. Well, all through his course I stood by him, with something of the sentiment which a mother feels for a crippled child; and he always saved himself—just by miracle, apparently.
Now of course the thing that would expose him and kill him at last was mathematics. I resolved to make his death as easy as I could; so I drilled him and crammed him, and crammed him and drilled him, just on the line of questions which the examiners would be most likely to use, and then launching him on his fate. Well, sir, try to conceive of the result: to my consternation, he took the first prize! And with it he got a perfect ovation in the way of compliments.
Sleep? There was no more sleep for me for a week. My conscience tortured me day and night. What I had done I had done purely through charity, and only to ease the poor youth's fall—I never had dreamed of any such preposterous result as the thing that had happened. I felt as guilty and miserable as the creator of Frankenstein. Here was a woodenhead whom I had put in the way of glittering promotions and prodigious responsibilities, and but one thing could happen: he and his responsibilities would all go to ruin together at the first opportunity.
The Crimean war had just broken out. Of course there had to be a war, I said to myself: we couldn't have peace and give this donkey a chance to die before he is found out. I waited for the earthquake. It came. And it made me reel when it did come. He was actually gazetted to a captaincy in a marching regiment! Better men grow old and gray in the service before they climb to a sublimity like that. And who could ever have foreseen that they would go and put such a load of responsibility on such green and inadequate shoulders? I could just barely have stood it if they had made him a cornet; but a captain—think of it! I thought my hair would turn white.
Consider what I did—I who so loved repose and inaction. I said to myself, I am responsible to the country for this, and I must go along with him and protect the country against him as far as I can. So I took my poor little capital that I had saved up through years of work and grinding economy, and went with a sigh and bought a cornetcy in his regiment, and away we went to the field.
And there—oh dear, it was awful. Blunders? Why, he never did anything but blunder. But, you see, nobody was in the fellow's secret—everybody had him focused wrong, and necessarily misinterpreted his performance every time—consequently they took his idiotic blunders for inspirations of genius; they did, honestly! His mildest blunders were enough to make a man in his right mind cry; and they did make me cry—and rage and rave too, privately. And the thing that kept me always in a sweat of apprehension was the fact that every fresh blunder he made increased the luster of his reputation! I kept saying to myself, he'll get so high, that when discovery does finally come, it will be like the sun falling out of the sky.
He went right along up, from grade to grade, over the dead bodies of his superiors, until at last, in the hottest moment of the battle of ------- down went our colonel, and my heart jumped into my mouth, for Scoresby was next in rank! Now for it, said I; we'll all land in Sheol in ten minutes, sure.
The battle was awfully hot; the allies were steadily giving way all over the field. Our regiment occupied a position that was vital; a blunder now must be destruction. At this crucial moment, what does this immortal fool do but detach the regiment from its place and order a charge over a neighboring hill where there wasn't a suggestion of an enemy! "There you go!" I said to myself; "this is the end at last."
And away we did go, and were over the shoulder of the hill before the insane movement could be discovered and stopped. And what did we find? An entire and unsuspected Russian army in reserve! And what happened? We were eaten up? That is necessarily what would have happened in ninety-nine cases out of a hundred. But no, those Russians argued that no single regiment would come browsing around there at such a time. It must be the entire English army, and that the sly Russian game was detected and blocked; so they turned tail, and away they went, pell-mell, over the hill and down into the field, in wild confusion, and we after them; they themselves broke the solid Russian center in the field, and tore through, and in no time there was the most tremendous rout you ever saw, and the defeat of the allies was turned into a sweeping and splendid victory! Marshal Canrobert looked on, dizzy with astonishment, admiration,and delight; and sent right off for Scoresby, and hugged him, and decorated him on the field, in presence of all the armies!
And what was Scoresby's blunder that time? Merely the mistaking his right hand for his left—that was all. An order had come to him to fall back and support our right; and instead, he fell forward and went over the hill to the left. But the name he won that day as a marvelous military genius filled the world with his glory, and that glory will never fade while history books last.
He is just as good and sweet and lovable and unpretending as a man can be, but he doesn't know enough to come in when it rains. Now that is absolutely true. He is the supremest ass in the universe; and until half an hour ago nobody knew it but himself and me. He has been pursued, day by day and year by year, by a most phenomenal and astonishing luckiness. He has been a shining soldier in all our wars for a generation; he has littered his whole military life with blunders, and yet has never committed one that didn't make him a knight or a baronet or a lord or something. Look at his breast; why, he is just clothed in domestic and foreign decorations. Well, sir, every one of them is the record of some shouting stupidity or other; and taken together, they are proof that the very best thing in all this world that can befall a man is to be born lucky. I say again, as I said at the banquet, Scoresby's an absolute fool.
Translation - Czech Štěstí
(Poznámka: Následující črta není dílem mé představivosti. Mám ji od kněze, který před čtyřiceti lety učil na vojenské akademii ve Woolvichi a za její pravdivost se zaručil. – M.T.)
Bylo to v Londýně na banketu připraveném na počest jednoho z těch dvou či tří mimořádně proslulých anglických vojenských jmen této generace. Z důvodů, jež za okamžik sdělím, neuvedu jeho skutečné jméno ani hodnosti, budu mu říkat generálporučík lord Artur Scoresby, držitel Viktoriina kříže, rytíř komandér Lázeňského řádu atd., atd., atd. Kolik půvabu skýtá věhlasné jméno! Seděl tam on, muž z masa a kostí, o němž jsem od onoho dne před třiceti lety slyšel víc jak tisíckrát, jeho jméno tenkrát nečekaně vystřelilo z krymského bojiště k zenitu, aby je opěvovali navěky. Byla to pastva pro oči a já jsem je od toho poloboha nedokázal odtrhnout; prohlížel jsem, zkoumal, zaznamenával: jeho výraz zračící klid, rozvahu, ušlechtilou důstojnost; jeho ztělesnění prosté upřímnosti; sladkou nevědomost vlastní významnosti - těch stovek očí, které se na něj s obdivem upíraly; z jejichž hrudí k němu prýštilo hluboce upřímné a láskyplné vyznání úcty, aniž by si to uvědomoval.
Kněz sedící po mé levici byl můj starý známý – ačkoliv nyní působil jako duchovní, první polovinu svého života strávil ve vojenském táboře či na bojišti a jako instruktor na vojenské akademii ve Woolvichi. V tom okamžiku, o němž mluvím, mu zasvitlo v očích zvláštní a tajemné světýlko, naklonil se ke mně a zašeptal – gestem naznačuje, že má na mysli hrdinu zmíněného banketu:
„Mezi námi – je to naprostý hlupák.“
Tento výrok mě ohromil. Můj úžas nemohl být větší, ani kdyby šlo o Napoleona, Sokrata či Šalamouna. Byl jsem si dobře vědom dvou věcí: a sice, že reverend nikdy nelhal a že měl dobrý odhad na lidi. Tudíž mi bez jakékoli pochybnosti či diskuze bylo jasné, že se svět v tomto hrdinovi mýlí: ten muž je hlupák. Umínil jsem si proto, že ve vhodnou chvíli zjistím, jak reverend zcela sám a ojediněle toto tajemství odhalil.
Za několik dní se taková příležitost naskytla a tady je knězovo vyprávění:
Asi tak před čtyřiceti lety jsem učil na vojenské akademii ve Woolvichi. Byl jsem u rozřazování, když mladý Scoresby skládal svou předběžnou zkoušku. Tenkrát mě ta nesnesitelná lítost ťala do živého; zatímco zbytek třídy odpovídal brilantně a bez obtíží, on, pro pána Jána, on měl v hlavě takříkajíc vymeteno. Bylo zřejmé, že jde o hodného, laskavého, sympatického a bezelstného chlapce; s utrpením jsem sledoval, jak ze sebe souká neskutečně pitomé a ignorantské odpovědi, nepohnutý jako modla. Pociťoval jsem nad ním nevýslovnou lítost. Řekl jsem si, že u další zkoušky určitě proletí, tudíž snaha jeho pád zmírnit bude jen neškodným skutkem milosrdenství. Vzal jsem si ho stranou a zjistil, že ví něco málo z údobí Cézara, a poněvadž nic jiného neznal, pustil jsem se do práce a do hlavy mu vtloukal jako otrok na galejích některé okruhy obvyklých otázek o Cézarovi, o nichž jsem věděl, že se objeví. Věřte nebo ne, v den zkoušky prošel se vztyčeným praporem! Udělal ji jen díky ryze povrchnímu „drcení“ a dostal i pochvalu, zatímco jiné s tisíckrát většími znalostmi vyhodili. Kuriózně šťastnou náhodou – k níž stěží dojde dvakrát za sto let – se ho nezeptali na nic jiného než na tu hrstku nadřených otázek.
Bylo to ohromující. Nu, během jeho studií jsem stál při něm s pocity, jaké zažívá matka vůči svému mrzáčkovi; a pokaždé se zachránil – očividně pouhým zázrakem. Samozřejmě předmět, který by jej teď prozradil a konečně sklátil, byla matematika.
Předsevzal jsem si, že mu ze všech sil jeho skon ulehčím, a tak jsem mu řadu otázek, na něž by se zkoušející s největší pravděpodobností zeptal, do hlavy vštěpoval, vtloukal, hustil a cpal a nakonec ho vypustil a přenechal osudu. Inu příteli, zkuste si představit, jak to dopadlo: k mému úděsu skončil první! A k tomu sklidil příkladné ovace coby poklony.
Spánek? Týden jsem oka nezamhouřil. Ve dne v noci mě trápilo svědomí. To, co jsem učinil pouze z milosrdenství, jsem vykonal jen proto, abych tomu nebohému chlapci jeho pád ulehčil – ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohlo takto absurdně dopadnout. Cítil jsem se stejně provinile a ztrápeně jako Frankenstein. Na dráhu hvězdného vzestupu a ohromné zodpovědnosti jsem postavil skopovou hlavu a dojít mohlo pouze k jednomu: on i jeho povinnosti se zřítí při první příležitosti do zkázy.
V té době zrovna vypukla krymská válka. Jistěže muselo dojít k válce, říkal jsem si: nemohli jsme žít v míru a dát tomu oslovi šanci odejít ze světa předtím, než ho prokouknou. Očekával jsem zemětřesení a ono se dostavilo. Tehdy to se mnou pořádně zamávalo. Byl totiž veřejně jmenován do funkce kapitána pěšího pluku! Lepší muži ve službě zestárli a hlavu jim pokryly šediny, než se k takové poctě vyšplhali. A kdo kdy mohl předvídat, že by vložili tolik zodpovědnosti na bedra takovému zelenáči a budižkničemu? Jen stěží bych unesl, kdyby z něj udělali korneta; ale kapitána – představte si to! Myslel jsem, že zešedivím zase já.
Považte, co jsem udělal – ačkoliv tolik miluji klid a nicnedělání. Řekl jsem si, že jsem za to své zemi zodpovědný a musím jít s ním, a dokud mi budou síly stačit, naši zem před ním ochránit. A tak jsem popadl svůj ubohý kapitálek, co jsem za ta léta dřiny a věčného škudlení našetřil, s povzdechem si koupil hodnost korneta v jeho regimentu a vyrazili jsme na bojiště.
Tam – Bože můj, bylo to příšerné. Přehmaty? – vždyť on nedělal nic jiného než samé boty. Ovšem vězte, nikdo o jeho tajemství neměl potuchy – všichni do jednoho se na něj dívali přes dvoje brýle a nevyhnutelně si tak pokaždé jeho chování mylně vyložili – tudíž jeho stupidní pochybení považovali za vnuknutí génia. Skutečně, na mou duši! Jeho nejmírnější omyly stačily na to, aby člověka se zdravým rozumem rozplakaly, a když jsem byl osamotě, skutečně jsem štkal – a taky zuřil a běsnil. Neustále jsem se potil strachy, poněvadž s každým novým selháním vzrůstala velkolepost jeho jména. Ustavičně jsem si opakoval, že dosáhne takové výše, že až to nakonec praskne, bude to jako když slunce padá z nebe.
Postupoval dál vzhůru, od jedné hodnosti ke druhé, přes mrtvá těla svých nadřízených, až konečně v tom nejtužším okamžiku bitvy u XXXX padl náš plukovník. Srdce mi skočilo až do krku, protože Scorresby mu byl svou hodností nejblíž! Řekl jsem si, jen do toho, za deset minut bezpochyby skončíme na onom světě.
Byla to děsivě nelítostná bitva, spojenci po celém bojišti ustupovali. Náš regiment zaujímal nesmírně důležitou pozici: zmýlit se nyní znamenalo zkázu. V takovém klíčovém momentě tenhle nesmrtelný tupec neudělá nic jiného, než že pluk z jeho místa stáhne a dá rozkaz k útoku za sousední kopec, kde nebyla po nepříteli ani stopa! „A je to tady!“pomyslel jsem si; „konečně je tu poslední boj.“
Vyrazili jsme, a než se na ten šílený manévr stačilo přijít, aby mohl být zastaven, přešli jsme úbočím pahorku. A co jsme tam objevili? Celou ruskou armádu v záloze, o níž nikdo neměl ani ponětí. A co se stalo? Roznesli nás na kopytech? K tomu by došlo v devadesáti devíti případech ze sta. Ale ne tady, Rusové si to zdůvodnili tak, že by se tam žádný regiment sám o sobě v takovou dobu nepotuloval. Musí to být celá anglická armáda, ruskou léčku odhalila a překazila ji. Otočili se a vzali do zaječích, upalovali pryč hlava nehlava, v šíleném zmatku přes kopec dolů na bitevní pole a my jsme se hnali za nimi: na bojišti prorazili svůj vlastní pevný střed, přeřítili se jím a zakrátko došlo k té nejohromnější porážce, jakou jste kdy viděl, a prohra spojenců se obrátila v jednoznačné a velkolepé vítězství! Polní maršál Canrobert to sledoval, omámený úžasem, obdivem a nadšením; bez meškání nechal pro Scoresbyho poslat, obejmul ho a na bojišti před všemi vojsky jej dekoroval!
A jakže se Scoresby zmýlil tentokrát?Nijak jinak, než že si spletl pravou ruku s levou. Dostal rozkaz, aby se dal na ústup a posílil naše pravé křídlo, a on se místo toho vydal kupředu a kopec obešel zleva. Ale pověst podivuhodného vojenského génia, již ten den získal, jej ve světě proslavila, a dokud existují učebnice dějepisu, jeho věhlas nepohasne.
Hodný, laskavý, přívětivý a skromný je, jak jen člověk může být, ovšem kdyby jeho hloupost mohla vykvést, byl by samé poupátko. To je teda svatosvatá pravda . Je to ten nejkolosálnější vůl, který kdy existoval, a ještě před půl hodinou o tom nikdo, kromě mne a něj, neměl ani tušení. Den za dnem, rok za rokem byl pronásledován nejneuvěřitelnější a naprosto omračující štěstěnou. Po celou generaci ve všech našich válkách byl vynikajícím vojákem; celý svůj vojenský život zaneřádil kopanci a přitom se nedopustil jediného, který by jej nepovýšil na baroneta, lorda či něco podobného. Pohleďte na jeho hruď; vždyť on je našimi i cizími metály zcela ošacený. Inu příteli, každičký z nich je záznamem některé z mnoha do nebe volajících pitomin, a dohromady jsou důkazem, že být dítětem štěstěny je na světě tím nejlepším, co člověka může potkat. Říkám vám, jak jsem pravil na banktetu, Scoresby je naprostý hňup.
More
Less
Translation education
Other - IoLET
Experience
Years of experience: 14. Registered at ProZ.com: Jun 2010.
Keywords: English Czech medical translator, science translation, English to Czech, literary theory, linguistics, journalism, international development, science, biology, zoology. See more.English Czech medical translator, science translation, English to Czech, literary theory, linguistics, journalism, international development, science, biology, zoology, environment, sustainability, ecology, literary translation, social science, education, textbooks, academic writing, fiction, non-fiction, English-Czech, English Czech, English Czech Translator, English-Czech Translator, Czech Translation, certificates, Czech translator. See less.
Expertise 
